francouzské osvícenství Historické období následující po konci absolutismu, po smrti Ludvíka XIV. v roce 1715, a předcházející francouzské revoluci roku 1789, která - jak se často tvrdí - jím byla vyvolána. Francouzské osvícenství bylo časem ideologického kvasu a mchu, kdy les philosophes strhli na sebe uctivou pozornost téměř všech částí společnosti. Nedalo vzejít žádným velkým pÚvodním myslitelÚm typu Descarta, Spinozy, Hobbese či Locka; bylo spíše dmhým stádiem Věku Rozumu, kdy intelektuálové s pozomhodným literárním nadáním používali metod racionalismu minulého století jako nástrojÚ proti tradičním idejím náboženství, společnosti a kultury, a přizpÚsobili si objevy empirismu sedmnáctého století k rozvoji populárních teorií založených na odvolávání se k "vědě".
Philosophes se ve svých názorech lišili více, než se běžně předpokládá, všichni však sdíleli pojetí filosofie jako aktivní činnosti, a i když někteří z nich byli deisty, jiní atheisty, další vlažnými katolíky nebo skeptickými protestanty, všichni byli antiklerikály sjednocenými v nepřátelství k "pověře", k iracionálním a netolerantním metodám církve a ke kmtosti světských autorit, které se snažily vynutit si souhlas silou. Všichni byli stoupenci humanismu a byli oddaní reformě.
Politické teoretiky francouzského osvícenství lze rozdělit do tří hlavních soupeřících škol: royalisté vedení VOLTAIREM; parlamentaristé v čele s MONTESQUlEUEM a republikáni představovaní ROUSSEAUEM.
Parlamentární i royalistická škola se inspirovaly anglickou filosof1Í, obě pokládaly anglický vládní systém za "zrcadlo svobody". Obracely se však k odlišným anglickým filosofúm a odlišně vykládaly anglickou vládu. Montesquieu a jeho následovníci čerpali inspiraci z LOCKA a na Anglii obdivovali ústavu zavedenou revolučním zřízením z roku 1689. Voltaire a jeho přátelé se obraceli spíše k Francisi BACONOVI; na Anglii více než způsob parlamentní vlády oceňovali systém občanské svobody a náboženské tolerance.
Montesquieu navrhoval použít pro francouzskou reformu whigskou strategii rozdělení svrchovanosti mezi výkonnou, zákonodámou a soudní moc. Voltaire chtěl ve Francii uskutečnit baconovský sen o svrchovanosti rozumu, zajištěné pokrokem vědy a technologie, centralizací vlády a odstraněním pověry.
Neshody mezi Montesquieuem a Voltairem odrážely v myšlení osmnáctého století do určité míry dřívější hluboké politické neshody. Montesquieu, dědičný šlechtic a někdejší president provincionálního soudního a zákonodárného dvora (parlement), mohl být chápán jako ideolog své třídy a jeho teorie jako nová formulace staré these nobiliaire. Podle této teorie stará francouzská ústava ustavila krále jen jako prvního šlechtice říše podřízeného zákonu, který byl dán parLements a příkazy Božími, jak jsou vyloženy církví. Stejně tak Voltaire by mohl být považován za nového vykladače staré these royaLe, podle níž byl král autorem zákona a jako zástupci každého jednotlivého ze svých poddaných stál nad všemi ostatními stavy a institucemi říše, aby vládnul pro dobro své země jako celku.
Ideologický obsah teorií Montesquieua a Voltaira tedy velkou měrou navazoval na dvě theses sedmnáctého století, přesto však oba filosofové rozvíjeli argumentaci k podpoře vlastních idejí, jež byly samy o sobě nové a vyvolány novou situací. Sedmnácté století bylo svědkem nepřetržitého rozšiřování královského absolutismu ve Francii na úkor aristokracie a všech dalších středních stavů, takže zastánci these nobiliaire se mohli dovolávat pouze vadnoucích vzpomínek a umírající tradice. Na počátku osmnáctého století však jedna událost dala nobLesse de robe nový životní impuls. Vévoda Orleánský, zastávající funkci regenta, sWedal nezbytým svolat parLements, aby oponoval ustanovením v závěti Ludvíka XIV., která ohrožoval: jeho nároky. Neočekávaně znovu oživený par lamentní stav se pustil do boje o větší a větš moc, který trval po několik následujících dese. tiletí. V Montesquieuovi měl geniálního teoretika, který tyto požadavky ospravedlňoval.
Součástí Montesquieuova novátorství bylo, že neargumentoval v rámci přísně právního formalismu. Jeho přístup předjímal to, co později vstoupilo ve známost jako "politická sociologie". Hledal obecné zákony společenské organizace, které by člověku umožnily zjistit, jaké ústavní formy a politické instituce by se nejlépe hodily pro danou společnost a jaká opatření by přivodila zamýšlené účinky. Na základě těchto zkoumání došel Moutesquieu k závěru, že svoboda může být nejlépe uchráněna ve státě, v němž si žádný vládní orgán nemůže monopolizovat moc a stát se tak despotickým. Odtud pocházejí jeho formulace rozdělené svrchovanosti pojmy kontroly a vyvažování (CHECKS AND BALANCES) a ROZDĚLENÍ MOCÍ. Význam těchto závěrů pro francouzskou situaci byl zřejmý.
Royalismus Voltaira a jeho přátel se prezentoval ve stejně moderní formě. Voltaire, sebevědomý a hrdý buržoa, se netajil svým osobním odporem k aristokratům všeho druhu, zvláště pak k nobLesse de robe, která užívala svých pravomocí v parlements k páleiú knih a mučení heretiků; jako "vědecký" myslitel udávající tón přispěvatelÚm "vědeckých" svazků Encyclopedie kladl důraz na racionální odůvodnění ABSOLUTISMu.
Bacon, jehož se vydavatelé Encyclopedie DIDEROT a ď ALEMBERT dovolávali jako proroka svého vydavatelského počinu, jim odkázal dvojí poselství a úkol: za prvé, zavedení vědeckých programÚ na zlepšení života lidí na zemi; za druhé, vytvoření centralizované vlády, která by tyto programy uvedla v činnost, vlády, kterou může zaručit pouze mocný panovník, neomezovaný představiteli církví, soudními dvory a parlamenty. Zatímco jiní "staromódnější" zastánci absolutismu se dovolávali tradice, encyklopedisté nejenomže stáli, jako převážně celé osvícenství, pevně za rozumem, ale toužili ho postavit do služeb panovníkova nároku na monopol moci.
"Osvícenský despotismus" je nespravedlivý název pro to, co měli Voltaire, Diderot, Alembert a jejich spolupracovníci na mysli, když volali po osvíceném absolutismu. Ke své oddanosti baconovskému politickému plánu totiž připojovali liberální či lockeovskou víru v pňrozené právo jedince na život, svobodu a vlastnictví. Montesquieu sice psal do Encyclopedie a mladšími philosophes byl uznáván za Voltairovi rovnocenného teoretika a patriarchu osvícenství, avšak v padesátých letech osmnáctého století, kdy vycházely první svazky Encyclopedie, cítilo pouze málo z jejích přispěvatelÚ sympatie k nárokOm parlamentního stavu, jehož byl Montesquieu reprezentantem. Když zakázal Ludvík xv. v roce 1753 pařížský parlament, aby uvolnil ruce královskému dvoru, encyklopedisté nijak neprotestovali. V té době byli právě velice zaneprázdněni reformou pařížského divadla a francouzské hudby a v revoluci vkusu viděli krok směrem k revoluci v myšlení.
Přibližně v té době se vynořil třetí hlavní proud v osvícenském politickém myšlení, mohli bychom říci these républicaine, jako alternativa k modemizovaným formám these royale i these nobiliaire. Jeho nejvýznačnější představitel Rousseau byl tehdy Diderotovým blízkým přítelem a aktivním přispěvatelem Encyclopedie. Jeho REPUBLlKÁNSTVÍ bylo ve své formulaci stejně racionalistické jako MontesquieÚv parlamentarismus a royalismus voltairovců. Navíc bylo předjímáno do jisté míry v raných spisech Montesquieua samotného. V Perských listech z roku 1721 prozrazuje Montesquieu jistou touhu po republikánské vládě a dozajista ji pokládal za nejvyšší ideál, dokud neměl možnost seznámit se s realitou republikánské vlády v Benátkách a Holandsku a nebyl z této iluze vyléčen. Naopak ho radostně překvapila svoboda, jež vzkvétala v konstituční monarchii anglické, a to změnilo jeho stanovisko. Montesquieuova vize republikánské ctnosti se odvíjela od četby o republikách starověkých Řeků a Římanů a neobstála ve zkoušce zkušenosti, o níž se jako vědec - toho si byl vědom - musel opírat. Rousseau na druhé straně čerpal svoji republikánskou inspiraci ze ženevského městského státu, kde se narodil a byl vychován.
Pod povrch liberálního ženevského zřízení však nahlédl teprve až mu bylo hodně přes čtyřicet, aby tam rozeznal krutou nadvládu dědičného patriciátu. Jeho modelovou republikou byla Ženeva, jak ji navrhoval Kalvín v šestnáctém století, ne taková, jakou se stala ve století osmnáctém, ale Rousseau tento model rozpracoval s takovOll..výmluvností, že se republikánský stát stal v přclJstavách osmnáctého století živoucím a přesvědčivým ideálem. Úspěch Rousseaovy prezentace these republicaine byl snad částečně zpťlsoben tím, že se jako na svťJj vzor nespoléhal pouze na Ženevu ani nezaváděl nějaké prvky protestantského náboženstvÍ. ModifIkoval ženevský model pomocí modelu odvozeného ze Sparty a Říma a etikou občanského humanismu. Mohl tak působit na čtenáře, jimž se dostalo klasického vzdělání. Ironií Francie osmnáctého století bylo, že katolická církev, kterou bourbonští králové v takové míře podporovali, neučila své žáky uctívání monarchie, ale spíše je rozvojem studia antiky pobízela k obdivu k výdobytkům řecké paUs a Římské republiky. Rousseauovy ideje se ujaly v púdě, kterou církev připravovala.
Montesquieuova whigská teorie, která dočasně vyšla v době jeho smrti (1755) z módy, se znovu objevila o několik let později, když královi ministři ve Versailles podnikli drastický zákrok proti parlements. Encyklopedisté se tehdy rozštěpili na protikladné tábory. Někteří, například HOLBACH a Diderot, přijali Montesquieuovy argumenty pro rozdělenou svrchovanost jako jedinou obranu před despotismem, jiní, vedení Voltairem, nabádali krále k odporu proti reakčním parlements a kleru a k tomu, aby sám vykonával svou autoritu.
Nový rozruch kolem ideje republikánské vlády podnítil úspěch americké revoluce v sedmdesátých letech osmnáctého století.
CONDORCET, nejmladší z velkých encyklopedistů, si dopisoval s několika americkými intelektuály a rozvíjel myšlenky o druhu ústavy, jež by se nejlépe hodila pro republiku velikosti Spojených států. Republikánská vláda už nemusela být v evropských představách nadále spojována s řeckými městskými státy či kantony švýcarské konfederace.
Rousseauovo tvrzení, že pouze malý stát může být skutečně republikánský, začalo být zpochybňováno událostmi. Po tom, co se stalo v Americe, mohlo být o republikánství uvažováno jako o možnosti i pro Francii.
Francouzská monarchie, která vydala obrovské sumy na pomoc americkým povstalcům v jejich vzpouře proti anglickému králi, aby potrestala Brity za uchvácení Kanady, brzy shledala, že uvolnila síly, jež mohly zpochybnit její vlastIú nárok na vládu. I teoretikové, kteří nešli tak daleko, aby navrhovali pro Francii republikánskou vládu, zpochybňovali královo právo hrát imperiální roli za jejími hranicemi.
Francouzské osvícenství velebilo "ušlechtilé divochy"; Rousseau nebyl prvním ani jediným z philosophe.f, který tvrdil, že polonazí obyvatelé lesů Severní Ameriky či ostrovů v jižním Tichomoří jsou stejně inteligentní a ve skutečnosti na vyšší morální úrovni než sofistikovaní obyvatelé evropských měst. Tvrdil to už dříve badatel a cestovatel Bougainville a potvrzovaly to kromě Rousseaua i tucty módních spisovatelů. Diderot a Raynal šli dokonce dále a požadovali, aby evropští panovníci nezabírali domorodá území "ušlechtilých divochů" a nenarušovali tak jejich vlastnictví; aby je nenapadali jako Španělé - ani nekazili - jako Holanďané - zaváděním obchodu a kolonizací.
Jiné hlasy v osvícenství se přikláněly k baconovské ideologii pokroku. Rozšiřování obchodu, průmyslu a moderní medicíny na ostatní světadíly bylo hodnoceno kladně a povzbuzováno jako součást dobývání přírody, vítězství vědy nad nevědomostí. Na místě misionářů s biblemi v rukou si tito philosophes představovali technologicky vzdělané odborníky, přinášející dobrodiní evropské civilizace divochům, jejichž opravdová ušlechtilost je měla ochránit před zlem evropské zkaženosti.
Víra v nevinnost exotických divochů nešla ruku v ruce s důvěrou v prosté lidi nižších tříd doma. Vynášeli-li Rousseau a Voltaire I demokratické prvky v ženevské ústavě, bylo to jen proto, že systém všeobecného veřejného vzdělání učinil z dělnické třídy v Ženevě třídu vzdělanou. Jako obecné pravidlo Rousseau podporoval lidovou účast v legislativě, ne však ve vládě. Voltaire si dokonce ani nepřál, aby se ve Francii rozšířilo všeobecné vzdělání, natož demokracie. Byl-li mezi encyklopedisty zastánce demokracie, pak jím byl Condorcet, ale i on navrhoval omezit úlohu lidu v politice na hlasování o jeho zástupcích, kteří by byli zárukou toho, že tvorba zákonů a politických metod bude svěřena lidem s nejvyšším intelektem. Stále přítomnou postavou v osvícenském politickém myšlení byl odborník, zjednodušená verse PLATÓNOVA filosofa-vládce. V Condorcetových spisech je demokracie spojena s ideou kultivované a společensky angažované občanské služby vedoucí stát k veřejnému dobru, což je ideál, který se - pokud je TOCQUEVILLOVA analýza ancien régime správná příliš nevzdaluje tomu, jaký obraz mělo o sobě bufŽoasní úřednictvo sloužící bourbonským králům.
Voltaire ve svém slavném románu Candide zesměšňuje optimismus, ale samo osvícenství bylo věkem optimismu. Zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 sice otřáslo vírou v laskavost Boha, důvěrou encyklopedistů v pokrok však nemohlo otřást nic. Dokonce i HELVÉTIUS, který pojímal člověka jako jakýsi stroj sestavený podle standardního vzoru, s důvěrou předpokládal nepřetržité zlepšování a Condorcet, očekávající své zatčení agenty hrůzovlády v roce 1793, vyhlašoval nevyhnutelný příchod lidského zdokonalení.
Žádný z philosophes však nenabídl opravdu přesvědčivé racionální důvody svého optimismu. Předpovědi lepší budoucnosti snad mohly mezi empiriky vyvolat snahu hledat svědectví o zlepšování v minulosti. Většina osvícenské literatury však líčí minulé dějiny člověka jako dobu úpadku. Rousseau prohlašoval, že člověk je přirozeně dobrý, jen aby dodal, že dlouhá zkušenost člověka od dob, kdy opustil stav přirozenosti, byla zkušeností rostoucí zkaženosti. Condorcet říkal, že lidstvo směřuje postupně k dokonalosti, ale za výdobytky klasické antiky viděl následovat jen tisíc let temnoty a úpadku. Jako se philosophes navzájem neshodli ve svých politických teoriích, byli rozděleni i ve svých náz\,rech ekonomických. Opět se často obraceli k anglickým teoretikům v naději, že u nich najdou inspiraci; někteří však šli ve stopách Lockova merkantilistického učení, jiní uznávali doktrinu volného obchodu.
Francois Quesnay, zakladatel fysiokratické školy, byl nejdůležitějším z druhé skupiny (viz MERKANTlLISMUS a FYSIOKRATISMUS). Tvrdil, že každý člověk je motivován vlastním zájmem, ale přirozený zákon harmonie umožňuje, aby nespoutaná soukromá činnost směřovala k veřejnému dobru. Bylo paradoxní, že většina fysiokratů vyznávala voltairovskou taktiku osvíceného absolutismu - chtěli laissez-faire v ekonomice, ale dirigisme v politice, i když třeba pouze jako prostředek ke zrušení tradičních, pevně zavedených obchodních omezení. Praktický neúspěch doktriny volného obchodu přijaté vládou Ludvíka xv. v šedesátých letech osmnáctého století a to, že nesloužila ku prospěchu nikomu kromě chamtivých spekulantů, přimělo několik osvícenských filosofů - především Galieniho, Diderota a Holbacha - aby hájili nutnost státní kontroly ekonomiky, kdežto jiní - Turgot, Morellet a Mercier de la Riviere - hledali na základě fysiokratismu nová zdÍ!vodnění ekonomické svobody.
Dalším často diskutovaným tématem byl luxus - a ani zde philosophes nedospěli ke shodě. Zastánci přepychu tvrdili, že je hnací silou prumyslového pokroku, že zvyšuje nejen spotřebu, ale i kvalitu vyráběného zboží.
Odpůrci zastávali názor, že odvrací prllmysl od výroby věcí, jež potřebuje každý, k výrobě neužitečných předmětÚ pro zábavu malé skupiny privilegovaných. Někteří se snažili oddělit svou ekonomickou teorii od úvah o morálce, jiní je naopak slučovali. Nenasytnost, hrabivost, závist byly dokonce vítány, protože stimulovaly ekonomiku tím, jak hnaly lidi k činu. Voltairova milenka Madame du Chatelet, která přeložila do francouzštiny MANDEVILLA, a dokonce sám Voltaire v Obhajobě světáka (La Défense du mondain) nadšeně přijali myšlenku, že osobní nectnosti mohou vytvářet veřejný užitek.
Nejvýmluvnějším mezi těmi, kdo útočili na přepych, byl Rousseau, i když nebyl zdaleka sám. I Diderot se s hořkostí přidal k jeho morálnímu odsudku bohatých, kteří jsou povzbuzováni ve své nestřídmosti, kdežto chudým zbývá hladovět. Dokonce i Holbach, který žil v přepychu, jej odsuzoval. Někteří kritikové vedli svůj útok až tak daleko, že zpochybňovali soukromé vlastnictví jako takové. Jedním z nich byl abbé Mably v kritice fysiokratů nazvané Pochybnosti předkládané ekonomickým filosofům (Doutes proposés aux philosophes économistes) vydané roku 1768, dalším byl autor spisu Zákon přírody (Code de la nature), běžně připisovaného, ovšem s malou prukazností, abbé Morellymu. Tyto knihy měly v kontextu osvícenství jen podmžný význam, ale později byly označeny za pře~cMdce typické teorie devatenáctého století - teorie socialismu (viz KOMUNISMUS).
Jedna tendence v politické teorii francouzského osvícenství viditelně chybí - konzervatismus. Dalo by se očekávat - jak se obával Holbach - že skepticismus v oblasti náboženství a filosofie povede ke skepticismu v otázkách politické a společenské reformy a povzbudí tak konzervativní stanovisko.
Ve skutečnosti však ve francouzském osvícenství nenacházíme žádné systematické konzervativní stanovisko podobné myšlení Davida HUMA ve skotském osvícenství a Alexandra HAMILTONA v osvícenství americkém. Je to známkou všeobecné nespokojenosti ve Francii. Hume i Hamilton byli nakonec porevolučními teoretiky - Hume v situaci zavedené na britských ostrovech po zřízení z roku 1689 a Hamilton v situaci nastolené po válce za americkou nezávislost.
Oba mohli být konzervativci, protože oba měli co konzervovat - totiž svobodu. Teoretikové francouzského osvícenství takový motiv neměli; lišili-li se v tom, jak chápali svobodu, shodli se jistě v poznání, že svoboda znamená něco, co ještě nemají. MC

literatura
Brumfitt, J.H.: The Enlightenment. Londýn: MacmiHan, 1972.
Cranston, M.: Philosophers and Pamphleteers. Oxford: Oxford University Press, 1986.
Hampson, N.: The Enlightenment. Harmondsworth: Penguin, 1968.
Hazard, P.: European Thought in the Eighteenth Century. Londýn: HoJJis & Carter, 1954.